Jakékoliv připomínky, dotazy, přání či stížnosti adresujte na: sever-rat@seznam.cz
Právě sleduje: Legendární seriál: "Odpadlík", Těší se na: TBBT - 7. sérii; Zpátky do školy.
The walking dead, Simpsonovi - 24. série

V přípravě další díl Velký atlas blogerů...

Sedm slov III aneb popis minulých událostí s kamarády: Rok 2005

26. července 2010 v 19:11 | Sever-rat |  Sedm slov

Je 2. ledna ráno, probouzím se do dalšího mrazivého dne také trochu s bolením hlavy, tento den nebyl nijak zvláštní, nechtělo se mi jet na čerňák za svými oblíbenými přáteli, a tak tento den prožívám osaměle u Pc, ale to neva, zítra je zase škola, kde si se spolužáky budeme vyprávět naše dobrodružné příběhy ze silvestra.
Jako prvního při výstupu z autobusu potkávám Johnyho (super kámoš, který rád chodí do hospody), hned se s ním dostávám do řeči. A on vypráví své silvestrovské příhody. V tom potkáme Smíška (Lukáše - je dost zábavný, směje se úplně všemu, s ním jít ven, to je to nejlepší, jak se pořádně zasmát) a jdeme pomalinku do hrozitánského kopce do naší "milované" školy. Přezujeme se a jdeme směrem k naší třídě, kde jako vždy (je to náš zvyk) si sedneme na podlahu a čekáme než přijde učitel, občas si napíšeme úkoly a pozdravíme se s přicházejícími či již sedícími spolužáky. Vždy na poslední chvíli dorazí Kýbl, Michal a Luky. Celý den ubíhá tak pomalu, docela nudné hodiny a na konci vyučování každý s radostí utíká ven, aby byl, co nejdříve doma. Jako vždy jdeme dolů po tom hrozitánském kopci k autobusu. Naše skupinka cca 7 členů se pomalu táhne do plně přecpaného autobusu čísla 177, jedeme asi dvě zastávky, kde se od nás odloučí 5 lidí, což je opravdu hodně, a tak nakonec jedeme jen já s Pavlem B. Po strastiplné, zdlouhavé a sedavé cestě dorazíme na metro Vysočanská, jdeme pomalu do metra, které nás už rychleji veze na čerňák. Tam usedáváme na nejbližší lavičku a čekáme každý na někoho známého, se kterým bychom mohli odejít, protože Pavel B. je z Horních Počernic a já z čerňáku (ikdyž čerňák je můj druhý domov, trávím zde stejně svého volného času jako doma). Po několika přijíždějících metrech nikdo nepřichází, pomalu ztrácíme naději, že vůbec někoho potkáme a stejně pořád říkáme: "Ještě na jedno metro počkáme". Po několika minutovém čekání nakonec někdo z metra vystoupí, a tak se pomalu loučíme a každý jde jinou cestou se svým kámošem či kámoškou ze základky. Já většinou potkám "svoji oblíbenou partu" -Víťana, Michala nebo Mirka. Jsou to všichni dost dobří kámoši ze základky. Můj každodenní program s nimi je přímo úchvatný: chodíme jen tak po sídlišti (nikdy nevíme, kam až dorazíme) nebo také oblíbená činnost je válení se po lavičkách či zahrát si fotbálek. Sice fotbálek je s nimi dobrý, ale i trochu nudný, moc se jim nechce běhat, často si musí skočit na cígo, ale to stejně za chvíli vykouří, a tak hra může pokračovat. Po několika hodinové "dřině" si už řeknem dost a tak končíme.
Mé putování dále pokračuje za Hankou (nejlepší kamarádkou na čerňáku), vždy mi hodí klíče a poté už jen kecáme na chodbě "ve dvojce", její první otázka vždy padne na jejího kluka Honzu, který se mnou rád naštěvuje naši obchodní akademii). Jednou "už" na podzim jsme měli přednášku (známého moderátora - Josefa Klímu) a po přednášce jsem se ptal několika spolužáků, jestli nechtějí jet ke mně, 4 lidé souhlasili a tak se jelo, někdo si u mě prohlížel nějaké věci, druhý hrál na Pc a Honza si prohlížel mojí ročenku a když otočil další list, zalíbila se mu jedna holčina - Hanka, řekl jsem mu, že ho s ní seznámím. Slib se stal skutkem a na podzim jsem je seznámil. Honzovi se Hanka okamžitě líbila, ale Hanka říkala, že Honza se jí moc nelíbí, ale nakonec se jí stejně líbil. Asi tak 2x týdně jsme společně chodili ven, jako vždy, jen tak po sídlišti.          7.1. 2005 - Jsme šli všichni ven. Venku nás bylo 6, ale stejně jsme chtěli ještě na někoho zazvonit, zazvonili jsme na Tomáše Č. Tak jsme s naším počtem sedmi lidí procházeli sídliště. Už bylo trochu později a Táňa a Dominik museli domů. Celou dobu, když jsme se procházeli, bavili jsme se jen já, Honza a Michal H. a Hanka byla na nás potom naštvaná, protože jsme se s ostatními nebavili, ona se stejně bavila s Tomášem a jak už víte, tak já se s Tomášem nebavím. Už jsme nevěděli kam jít a šli jsme tedy k Hančina vchodu. S Michalem a Honzou jsme postávali okolo a Hanka s Tomášem byli ve vchodě, nechtělo se nám moc s Tomášem povídat, tak jsme stáli stranou. Potom bylo pozdě už i pro nás, tak nás teda šli doprovodit k metru, nějak jsme se smířili, ale nám se s Honzou moc nechtělo jet, ale nakonec jsme jeli. Poté jsme vystoupili na Palmovce a tam jsme si ještě povídali, ale nejvíc o Hance. Asi po 10 minutách jsme se rozloučili a každý jsme jel na jinou stranu. Jak jsme odjeli z čerňáku, tak Hanka z Tomášem zůstali nakonec sami, moc dlouho venku nebyli, a zase šli domů. Ale pro Hanku ten večer ještě nekončil. Chtěla ještě vidět Honzu, zeptala se Táňi, jestli by s ní nejela za ním do Kobylis. Ani to tam neznali, ale nakonec honzovu ulici objevili, Hanka mu napsala smsku, že čekají před barákem, ale odpověď nepřicházela, Hanka a Táňa už nechtěli dále čekat, tak se vydali na zpáteční cestu, když už byli v tramvaji, Hance přišla smska od Honzi, že neměl u sebe telefon a ptal se jestli tam opravdu byli, a nakonec si dali sraz kousek u Palmovky.





Honza tam dorazil, a pak jeli všichni na čerňák, chvilku pokecali a Honza jel zase zpět domů. Poté skoro každý den jezdil Honza za Hankou. Takhle to pokračovalo hodně dlouho, a 31.1 spolu začali chodit…
Mé dlouhotrvající povídání s Hankou končí, tak mé putování pokračuje zpět do sídliště. Potkávám zde své dlouholeté kamarády Michala H. a Martina Z. S nimi jsem toho prožil tolik - hodně srandy, spousta kecání, historek, hraní fotbalu, prostě krásně prožité minuty. Martin je dobrý šprýmař, vymýšlí srandu, a tím zvedá náladu a rozesměje i někoho, kdo se nerad směje. Rád chodí do Vilage (to je obchodní centrum na konci sídliště) nebo také do globu či wordu. Samotnýho venku jsem ho snad ještě nepotkal, jedině s Michalem H. A teď když je řeč o Michalovi H. - s ním si můžu říct cokoliv, drží tajemství a dost mi pomohl s Barčou (mojí bývalou) - tohle pro mě nebyla dost jednoduchá situace: Ke konci ledna mi napíše, že už jí ten život nebaví, nic jí nejde, má problémy, s klukama to nejde, že chce prostě udělat sebevraždu. Pořádně mě tím ničila, nemyslel jsem na nic jinýho než jí to rozmluvit, ale nebylo to lehký, nechtěla mi slíbit, že si nic neudělá, a hodně jsem se bál, že se jí něco stane. Nakonec to udělala, naštěstí si vzala málo prášků, a od tý doby to snad znova zkoušet nebude, bylo jí hodně špatně. Dále o Michalovi H. můžu říct, že je fakt dobrej kámoš. Tedy s Martinem a Michalem H. občas i Honza chodíme hrát kulečník, pobydem tam tak 3-4 hodiny, potom jdeme ještě ven. Ale musím říct, že mě v tom kulečníku válcují, ale co se dá dělat? Jsem teprve začátečník. Vždy, když někoho potkám, pokecáme, obejdeme síldiště, jedním slovem výborný.
Asi tak po dalších dvou hodinách se vydávám na další cestu. Potkávám Karla (který má rád pc a holky, ale zatím nenarazil na tu pravou). S ním si nemusím nikdy domlouvat nějaký sraz, vždy se někde potkáme. Ale občas si sraz domluvíme, jako třeba na čarodky. Zazvonili jsme ještě na pár lidí, a šli jsme dolů k rybníku, tam bylo asi 5000 lidí, takže docela narváno, ale přežít se to dalo. Celkem jsme zazvonili na Hanku, šel i dokonce Tomáš (teda moc ho nemám rád), a přijel i Honza. U ohně byla dost nuda, vydali jsme se tedy na "kočičí hrádek" (v Dolních počernicích). Tam jsme byli jen chvíli a vrátili jsme se zpět k ohni. Nevím, kolik minut jsme tam byli, ale šli jsme zase do sídliště, kde jsme se nakonec usadili u jedné cukrárny - "U Václava". Jen tak tak jsem poté stíhal poslední metro, ale přecejenom krásný den plný čarodejnic.
Když by putování dále pokračovalo, určitě bych potkal spoustu dalších lidí jako třeba Petra H. - vlastně teď se ten příběh netočí okolo něj jakoto bylo na začátku. S Petrem jen procházíme sídliště, dokud nepotkáme někoho známeho. Jednou jsme se tak procházeli po sídlišti a v dálce vidíme tři holky. Jenom je mineme a schválně do nás strčí. Bereme to v pohodě. Asi za půl hodiny je znovu potkáváme a dáváme se do řeči, poté si od nás berou čísla. O pár dní později napsali, jestli bychom nešli ven, my souhlasili. Takhle to bylo několikrát, do té doby, co se s nimi Petr pohádal. Od té doby se s námi nechtěli bavit, byla to velká škoda…                       




Tyhle lidi potkávám skoro každý den, je prostě zábava chodit s nimi ven. Jen škoda, že už s námi nechodí ven Zuzka, se kterou jsme toho tolik prožili, škoda, po škole je buď hodně unavená nebo jezdí k tetě.
Čerňák už dávno pokryla černo-černá tma a já se sám vydávám na cestu domů - do Malešic. Je to nudná cesta, ale stejně vzpomínám na ty krásně prožité okamžiky. Když je řeč o dopravě, nejlepší je to v autobuse při cestě ze školy, tam si užijeme srandy, xichtíky, různý blbosti, ale je to vtipný…Vlastně sranda je teď pořád. Můj den končí u počítače, kde kecám na chatu. Nemůžu být ani minutu osamotě. Na chatu kecám s hodně lidmi, ale asi nejvíc s Anetou, moc mi pomohla tím, že vůbec existuje, často mi zvedne náladu a hezky se s ní kecá.
Příběh asi skončí u mě:    
Holky:   pořád jsem někoho hledal, seznamoval se, ale skoro nic nevyšlo… Seznámil jsem se z Monikou (Johnyho sestra), viděl jsem jí jen 2x, ale líbila se mi, já jí asi taky, napsala mi to, nejdřív si na mě vzala ICQ, poté napsala, tak jsem si psali dlouho dobu, vypadalo to dost slibně, ale měla kluka a pořád ho má, tak asi víte, jak to dopadlo…Ještě jsem zkoušel znovu chodit z Terkou, ale to je dlouhý povídání, a to si nechám pro sebe…
Na sídlišti se děje tolik věcí, jednou jsme hráli na hřišti fotbal, už jsme končili, a já koukám do báglu a chybí mi mobil, koukám všude, ale nikde není, tak jsem se šel ptát ostatních lidí, co byli tehdy na hřišti, jestli ho náhodou neviděli. Naštěstí viděli…viděli jak ho někdo bere, sice nevěděli kdo, ale věděli kde bydlí, tak jsem šel já, víťan a ještě pár dalších pro svýho mobila. Zazvonili jsme, naštěstí to byl ten, který mi ho ukrad. A řvali jsme na něj ať mi ho hned kouká donýst dolů. Nějakou chvíli to trvalo. Ještě několikrát jsme s ním museli mluvit. Po chvíli přišel jeho otec s mobilem, ptá se: "co to je za mobila?", odpovídám: "3510i" a beru si ho a ten jeho taťka ještě povídá, že jeho syn nekrade, to už nás fakt dostalo, že jsem dostali výtlem a šli jsme…
Někdy také chodíme na pivko: Já, Michal H., Víťan…a hodně dalších, je to fakt zábava, teda zábava je spíš po tom…A to chodíme "K rákosům..."
Také často jezdíme na fotbal, hodně na reprezentaci, byli jsme v teplicích, liberci - bylo to úplně výborný…skvělý fotbalový zážitky, dobrý pocit z výhry, a hustá doprava…
Je taky divný, že jen píšu o čerňáku, jenže v malešicích (tam, kde bydlím) nikoho ani neznám…Znám tam jen Helču (spolužačku), její sestřenku a sestru (Áďu), jako moc toho není, a proto jsem jen na čerňáku…



Tímto můj příběh (možná pro někoho deník) končí, je to spíš příběh o lidičkách, kteří jsou nejlepší…

Zde je přesný seznam lidí, kteří v příběhu vystupují, byť je o nich i jen 1 věta: Počet lidí: 25 , kteří pro mě znamenají všechno…
Petr Švehla (já), Honza G., Smíšek, Luky, Michal, Michal Havlík, Michal H., Mirek, Víťan, Martin Z., Karlos, Hanka, Zuzka, Petr H., Helena, Tomáš Č., Kýbl, Pavel B., Johny,
Táňa, Dominik, dále u mě: Barča, Tereza a Monika, a Aneta (modrulka)
Napsal bych zde víc lidí, ale tito jsou nejlepší kamarádi, ostatní jsou taky sice dobří, ale tito patří k nejlepším…
The End…

© Sever-rat                                           2.1.2005 - 22.6.2005
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama